5.5. SOUHLAS A NEKONSENZUÁLNÍ CHOVÁNÍ

5.5.1. ÚVOD

Tělesná autonomie je pojem, který by měl znát každý člověk bez ohledu na věk. Představuje kontrolu a rozhodování o vlastním těle, a to za jakýchkoliv okolností. Tělesná autonomie představuje možnost volby, kterou máte v tom, co se svým tělem v dané situaci děláte. O souhlasu (konsentu)  tedy mluvíme např. v situacích, kdy chcete, aby byla autonomie vašeho těla respektována nebo když vy máte respektovat autonomii a přání lidí ve vašem okolí. Když se ptáme/udělujeme souhlas před fyzicky a/nebo psychicky intimními činnostmi, vytváříme bezpečnější prostředí, kde každý může vyjádřit své potřeby. Pokud si vytyčíte vlastní hranice, můžete i ostatním pomoct lépe komunikovat, jak se k vám mají chovat, a také ukazujete, jak se chováte sami k sobě. Tyto hranice vás mohou chránit a informovat ostatní o vašich fyzických a/nebo emocionálních schopnostech a potřebách.

5.5.2. ROZVOJ TÉMATU

5.5.2.1. Co je souhlas (konsent)?

Podle McGuirea (2021) je to, o čem vlastně mluvíme, když hovoříme o souhlasu a konsenzuálním chování, tak jednoduché jako respekt. Ať už se jedná o respekt vůči druhé osobě a jejímu rozhodnutí, nebo o respekt vůči sobě samému a svým přáním, vše se odvíjí od moci rozhodovat o vlastním těle, a tedy základní lidskou důstojností, lidskostí a osobní autonomií. Kdy je tedy důležité začít děti učit o souhlasu a tělesné autonomii?

Vědci/vědkyně zabývající se vývojovou psychologií, jako například Jean Piaget, dospěli k závěru, že děti pozorují a kategorizují vzorce chování ještě předtím, než si začnou vytvářet pocit vlastního já. Jinými slovy, vstřebávají vše, co vidí a slyší kolem sebe, a začínají to kategorizovat do škatulek, které mohou používat v různých sociálních interakcích. V dnešní společnosti představují dvě hlavní konverzace o souhlasu, o nichž se mluví, sexuální a sociální skripty normativity, které nás obklopují (McGuire, 2021).  My (rodiče, vychovatelé, děti) jsme toto chování slyšeli a viděli tolikrát, že jsme je nakonec normalizovali a přijali, aniž bychom se někdy ptali, zda je to pro nás to nejlepší. Jako bychom se řídili scénářem. Chceme-li vytvořit kulturu souhlasu, bylo by prvním krokem tohoto procesu uznání existence problematického vzorce, zatímco druhým krokem by bylo praktikování nového souhlasného chování, které by nás přiblížilo společnosti, v níž bychom chtěli žít.

Jděte příkladem tím, že budete mít jasně stanovené hranice a budete je respektovat jak u sebe, tak u lidí ve svém okolí. Děti si to velmi rychle uvědomí a když uvidí, že rodiče/vychovatelé mají pevné hranice, nabídne jim to pocit bezpečí a důležitosti tělesné autonomie.

5.5.2.2. Žádost o souhlas

Souhlas je jasný, trvající, ucelený a dobrovolný (Healthline Guide to Consent). Aby se zabránilo nekonsenzuálnímu chování (chování bez souhlasu), je zásadní na jedné straně požádat o souhlas a na druhé souhlas udělit. Jak ale o souhlas požádat?

Bez ohledu na prostředí, ve kterém se nacházíte, a věk osoby, se kterou komunikujete, hraje souhlas klíčovou roli v tom, jak interakce proběhne a jak se po ní budete cítit. Některé způsoby, jak o souhlas požádat, jsou následující:

• Zeptejte se přímo: 

• • • Mohu tě obejmout, políbit nebo se tě dotknout? (Pokud se interakce týká fyzické aktivity).
    • Mohu s tebou mluvit o…? (Pokud se interakce týká duševní aktivity).

• Zarámujte to jako otázku na preference:

• • Co chceš teď dělat? Co chceš, abych teď udělal/a?
  • Na základě odpovědi se pak můžete ptát tak dlouho, dokud bezpečně nedojdete do bodu, kdy se budou všichni zúčastnění cítit spokojeni s tím, co se děje.

Pokud dostanete odpověď „ne“, respektujte přání dotyčné osoby a nenaléhejte na ni. 

Pokud na otázku týkající se souhlasu odpovíte „ne“, nemáte povinnost podávat žádné vysvětlení ani se vymlouvat, protože souhlasné chování je volba, kterou můžete svobodně vyjádřit bez jakéhokoliv dalšího vysvětlování. Tato volba platí v každém věku a hraje velkou roli při rozvoji zdravých sociálních vzorců a smyslu pro sebeuvědomění a respekt u dětí a dospívajících. 

Tím, že jsme tak ponořeni do normativního světa, který mezi námi vytvořila společnost, máme někdy tendenci zapomínat na to, že každý člověk je jiný, a proto má i jiné potřeby. Ať už jsou lidé queer, neurodivergentní, nemají úplně jasno ve své identitě, mají různá znevýhodnění nebo s odlišná kulturní zázemí, je důležité si uvědomit, že vlivem naši odlišných životních zkušeností můžeme mít i různé spouštěče nepříjemných emocí. Předpokládat souhlas není v pořádku, protože nikdy nemůžeme vědět, co se odehrává v mysli osoby před námi (a jaké potřeby může mít, pokud se jí přímo nezeptáme). 

Změnit názor poté, co jste s něčím souhlasili, je zcela v pořádku. Svůj názor můžete změnit v kterémkoliv okamžiku jakéhokoliv typu interakce a sdělit ho osobě/skupině lidí, se kterými jste. Jako příklad můžeme uvést, že pokud souhlasíte s tím, aby se vás člen rodiny dotýkal na ruce nebo vás objal, a v určitém okamžiku se začnete cítit nepříjemně, můžete to sdělit a situaci změnit. Smyslem konsenzuálního chování je, abyste se během interakce cítili příjemně a aby byl respektován váš osobní prostor i prostor lidí, se kterými komunikujete.

5.5.2.3. Nastavování hranic

Nastavení hranic pomáhá lidem orientovat se v souhlasu a různých úrovních interakcí, které jim mohou být příjemné. Hranice lze stanovit na individuální úrovni i v jakémkoliv druhu vztahu, ať už se jedná o vztah romantický, sexuální, přátelský, rodinný, pracovní nebo jakýkoliv jiný. Hranice bychom měli umět jasně komunikovat a hlavně vzájemně respektovat. 

Hranice se mohou vztahovat ke konkrétnímu času, sociálním interakcím, fyzicky i psychicky angažovaných aktivitám (Selva, 2018). Individuální hranice mohou vypadat například takto: „Rád se objímám s přáteli, ale není mi příjemné objímat cizí lidi“ nebo „Po večeři s rodinou potřebuji strávit hodinu o samotě“. V rodinném kontextu je důležité mít na paměti, že každý člen rodiny (rodiče i děti) může mít jiné hranice související s tím, jak by chtěl vzájemně komunikovat.

Mezi výhody zdravých hranic patří lepší duševní a fyzické zdraví, rozvoj autonomie, rozvoj identity, předcházení vyhoření a možnost ovlivnit chování ostatních.

– 5.5.3. DISKRIMINAČNÍ SITUACE K TÉMATU –

Když vejdete do třídy během přestávky, všimnete si, že se spolu baví žákyně B a F. Slyšíte, jak B žádá F, aby ustoupila o krok dozadu, protože se k sobě fyzicky příliš přibližují. Zpočátku tomu nepřikládáte příliš velký význam, ale uznáte, že B vyjádřila jasně svou osobní hranici, kterou chce, aby F respektovala. Poté slyšíte, jak F začíná vtipkovat a zesměšňovat B za to, že žádá o větší fyzický prostor mezi nimi. Čekáte, jaká bude reakce ze strany B. Řeč těla B dává najevo, jak je jí to nepříjemné, a vidíte, jak ustupuje o krok zpět, aby vytvořila prostor, který jí F neposkytovala. F ale pokračuje ve vtipkování a opět se přibližuje k B.

Rozhodnete se interakci přerušit nějakým obecný způsobem jako „Hele, to už by stačilo, dejte si prostor a jděte na chvíli od sebe úplně.“. Pak si půjdete promluvit s B a zeptat se jí, jak se cítí, a zda má nějakou konkrétní potřebu, se kterou byste jí mohli pomoci. Pak byste si mohli promluvit s F a vysvětlit jí, proč její chování nebylo vhodné a jaké důsledky mělo na B. Snažte se vyhnout zahanbování nebo obviňování, místo toho se zaměřte na příležitost k učení.

Mohlo by být užitečné si pak s celou třídou promluvit o významu a důležitosti hranic a také o tom, jak je lze stanovovat a vzájemně se respektovat.

To by dětem ukázalo následující věci: 

Zaprvé, že mají kontrolu nad svým tělem a že pokud jim to není příjemné, nikdo by na ně neměl sahat nebo je omezovat.

Za druhé jim to ukáže, že emoce a záměry by měly být sdělovány, pokud by mohly narušit něčí osobní hranice.

Je důležité, aby děti měly kontrolu nad vlastním tělem, protože rozhodnutí, která činí v rámci školy/rodinného kruhu, formují také rozhodnutí, která budou činit v jiných sociálních kruzích. Jak již bylo zmíněno, děti kopírují vzory dospělých tím, že pozorují a vstřebávají informace související s jejich interakcemi a tyto informace zařazují do škatulek. Pokud chcete, aby si děti dokázaly stanovit hranice ve svých budoucích milostných/sexuálních/pracovních atd. vztazích, můžete s nimi začít tím, že s nimi budete o hranicích mluvit v rámci třídy.

5.5.4. PŘÍKLADY DOBRÉ PRAXE

Vycházíme-li z teoretických principů Selvy (2018), můžeme nastavování hranic rozdělit do čtyř kroků:

• Identifikace/vymezení

Prvním krokem tohoto procesu je určení vašich potřeb a hranic, které vám je pomohou ochránit.

• Komunikace

Jakmile jste schopni vyjádřit svou osobní hranici slovy, druhým krokem je její sdílení s lidmi kolem vás. Pokud lidé vaše hranice neznají, nemohou je respektovat, a proto je důležité vždy říci, co potřebujete.

• Zachování jednoduchosti

Další zásadou, která pomůže vám i lidem, kteří s vámi komunikují, je jednoduchost. Nemusíte nic přehnaně vysvětlovat ani se vymlouvat. Stačí, když jasně uvedete své hranice.

• Stanovení důsledků

V neposlední řadě je důležité jasně vytyčit, co by znamenalo překročení hranic. Řekněte otevřeně, proč je pro vás tato hranice důležitá a jak by ovlivnila vaše vnímání nebo chování, kdyby nebyla respektována. Nemůžete kontrolovat chování druhých lidí, ale můžete kontrolovat, jak na něj reagujete. Stanovením důsledků dáváte lidem najevo, že tyto hranice jsou pro vás důležité, a pokud nebudou respektovány, váš způsob interakce s těmito lidmi se tomu přizpůsobí.

Řekněme například, že vám nevyhovuje daný druh fyzického doteky. Zmíníte se, že nechcete, aby vás lidé objímali, když se setkáte se skupinou přátel, a že je to pro vás důležité, protože ten den potřebujete více osobního prostoru. Uvádíte svou hranici (že nechcete objetí/fyzický dotek), vysvětlujete proč (ten den potřebujete více osobního prostoru) a říkáte to hned na začátku, aby si toho byli všichni vědomi. Pokud k vám přesto přijde nějaká osoba ze skupiny a obejme vás nebo se vás dotkne, i když jste uvedli, že vám to není příjemné, vaší reakcí by mohlo být, že si od této osoby uděláte určitý odstup, abyste se takovému kontaktu vyhnuli. V takovém případě by odstup od dotyčné osoby byl důsledkem, který byste stanovili, abyste jí dali najevo, že potřebujete, aby vaše hranice byla respektována.

Je důležité znát tyto čtyři fáze, abychom mohli dětem v tomto ohledu pomoci.

5.5.5. REFERENCE

McGuire, L. (2021). Creating Cultures of Consent: A Guide for Parents and Educators. In Google Books. Rowman & Littlefield. Retrieved from https://books.google.es/books?id=drAPEAAAQBAJ&printsec=frontcover&dq=teaching+consent+in+schools&hl=en&sa=X&vTurned=2ahUKEwiRx621vbr5AhUJRBoKHXhLCUQQ6AF6BAgBEAI#v=onepage&q=teaching%20consent%20in%20schools&f=false.

Selva, J. (2018). How to Set Healthy Boundaries: 10 Examples + PDF Worksheets. PositivePsychology.com. Retrieved from https://positivepsychology.com/great-self-care-setting-healthy-boundaries/.