9.4. OBJEKTIFIKACE

9.4.1. ÚVOD

Podle teorie objektifikace Fredricksona a Robertse (1997) se části ženského těla, jeho sexuální funkce nebo dokonce celé tělo stávají absolutní reprezentací jejího bytí. Oceňování žen na základě jejich sexuální přitažlivosti, nikoliv jejich schopností, představuje formu diskriminace, které čelí především ženy (ale nejen ony), protože s nimi není zacházeno jako s komplexními lidskými bytostmi. Je to rozšířená tendence, která stále přetrvává ve většině západních společností.

Toto zaměření na fyzický vzhled navíc ovlivňuje vnitřní stavy žen tím, že je vede k sebeobjektifikaci (k sebehodnocení a vnímání sebe sama jako pouhého těla) a k objektifikaci ostatních osob. Jelikož se tělo a jeho vzhled stává tak důležitým pro mezilidské hodnocení a společenské normy podporují štíhlost, objektifikace nakonec v mnoha případech vede k emočním poruchám a poruchám chování souvisejícím s nízkou spokojeností se svým tělem.

9.4.2. ROZVOJ TÉMATU

Jak je vidět na obrázku 13, existují dva hlavní rozměry definující objektifikaci (Nussbaum, 1995):

Obr. 14. Dimenze objektifikace

Hlavním prostředkem objektifikace je objektivizující/sexualizující pohled (Fredrickson & Roberts, 1997), který se týká více či méně explicitních mužských postojů, sexuálních návrhů nebo komentářů zaměřených na fyzický vzhled žen. Ačkoliv se původně předpokládalo, že objektifikace je chování mužů vůči ženám, zjistilo se, že objektifikace žen se dopouštějí i ženy. Aktivní získávání sexuálních partnerek je důležitým faktorem vysvětlujícím objektifikaci žen u mnoha heterosexuálních mužů, ale mohou existovat i alternativní faktory, které přispívají k větší objektifikaci žen, jako je například ženská konkurence.

Vystavení objektifikujícím obrazům může stimulovat diváky k tomu, aby si při pohledu na jiné osoby osvojili objektifikující pohled. Například když diváci sledují reklamu, pokud objektivizuje ženy, pak se pohled diváka také stává objektivizujícím a může aktivovat stejný vzorec pohledu, když se diváci dívají na jednotlivce v reálném životě.

Sexuální objektifikace v sociálních interakcích s ostatními může oscilovat na kontinuu s každodenním, jemným chováním (např. objektivizující pohledy, komentáře o vzhledu, kradmé pohledy) na jedné straně a násilným chováním (např. sexuální obtěžování a napadení) na straně druhé. Ačkoliv sexuální objektifikaci mohou zažívat lidé všech genderů, ženy ji uvádějí častěji (Davidson & Gervais, 2015). Některé ženy jsou navíc objektivizovány více než jiné. Ženy, které splňují určitá kritéria spojená se sexualizací (např. přiléhavější, odhalující nebo provokativní oblečení, větší používání kosmetiky), jsou objektivizovány více než ty, které tato kritéria nesplňují.

Sexualizované ženy jsou vnímány jako ženy s nedostatečnými mentálními i morálními schopnostmi, jsou považovány za méně kompetentní, méně lidské a jsou vnímány jako ty, které méně trpí sexuálními útoky. Toto popírání duševních schopností a morálního statusu je spojeno se zvýšenou ochotou mužů dopouštět se vůči nim sexuálně agresivního jednání. Několik studií prokázalo, že subjekty, kterým byly ukazovány sexualizované reprezentace druhých nebo které byly nabádány k objektivizaci druhých, hodnotily tyto druhé jako povrchnější, méně vřelé, méně schopné emocí, méně profesně kompetentní, méně si zasloužící morální zacházení a více odlišné od sebe (Heflick et al., 2011).

Přijímání komplimentů souvisejících se vzhledem vede u žen k nižšímu kognitivnímu výkonu (Kahalon et al., 2018). Sexuálně objektivizující pohledy narušují schopnost držení pozornosti u žen prostřednictvím snižování stavu flow, který je definován jako odměňující zážitek úplného ponoření do činnosti. Důležité je také to, že narušení flow závisí na tom, do jaké míry se dané ženy spoléhají na nerealistické ideály krásy společnosti.

Ženy omezují svou přítomnost také v dyadických interakcích tím, že při rozhovoru s mužským partnerem mluví méně, pokud se jim dostává komentářů o jejich fyzickém vzhledu. Bylo také zjištěno, že objektifikace vyvolává u ženských obětí pocity provinění a větší vnímání sebe jako  „špinavé“ (Baldissarri et. al., 2019).

9.4.2.1. Sebe-objektifikace

Hlavním prostředkem objektifikace je objektivizující/sexualizující pohled (Fredrickson & Roberts, 1997), který se týká více či méně explicitních mužských postojů, sexuálních návrhů nebo komentářů zaměřených na fyzický vzhled žen. Ačkoliv se původně předpokládalo, že objektifikace je chování mužů vůči ženám, zjistilo se, že objektifikace žen se dopouštějí i ženy. Aktivní získávání sexuálních partnerek je důležitým faktorem vysvětlujícím objektifikaci žen u mnoha heterosexuálních mužů, ale mohou existovat i alternativní faktory, které přispívají k větší objektifikaci žen, jako je například ženská konkurence.

Vystavení objektifikujícím obrazům může stimulovat diváky k tomu, aby si při pohledu na jiné osoby osvojili objektifikující pohled. Například když diváci sledují reklamu, pokud objektivizuje ženy, pak se pohled diváka také stává objektivizujícím a může aktivovat stejný vzorec pohledu, když se diváci dívají na jednotlivce v reálném životě.

Sexuální objektifikace v sociálních interakcích s ostatními může oscilovat na kontinuu s každodenním, jemným chováním (např. objektivizující pohledy, komentáře o vzhledu, kradmé pohledy) na jedné straně a násilným chováním (např. sexuální obtěžování a napadení) na straně druhé. Ačkoliv sexuální objektifikaci mohou zažívat lidé všech genderů, ženy ji uvádějí častěji (Davidson & Gervais, 2015). Některé ženy jsou navíc objektivizovány více než jiné. Ženy, které splňují určitá kritéria spojená se sexualizací (např. přiléhavější, odhalující nebo provokativní oblečení, větší používání kosmetiky), jsou objektivizovány více než ty, které tato kritéria nesplňují.

Sexualizované ženy jsou vnímány jako ženy s nedostatečnými mentálními i morálními schopnostmi, jsou považovány za méně kompetentní, méně lidské a jsou vnímány jako ty, které méně trpí sexuálními útoky. Toto popírání duševních schopností a morálního statusu je spojeno se zvýšenou ochotou mužů dopouštět se vůči nim sexuálně agresivního jednání. Několik studií prokázalo, že subjekty, kterým byly ukazovány sexualizované reprezentace druhých nebo které byly nabádány k objektivizaci druhých, hodnotily tyto druhé jako povrchnější, méně vřelé, méně schopné emocí, méně profesně kompetentní, méně si zasloužící morální zacházení a více odlišné od sebe (Heflick et al., 2011).

Přijímání komplimentů souvisejících se vzhledem vede u žen k nižšímu kognitivnímu výkonu (Kahalon et al., 2018). Sexuálně objektivizující pohledy narušují schopnost držení pozornosti u žen prostřednictvím snižování stavu flow, který je definován jako odměňující zážitek úplného ponoření do činnosti. Důležité je také to, že narušení flow závisí na tom, do jaké míry se dané ženy spoléhají na nerealistické ideály krásy společnosti.

Ženy omezují svou přítomnost také v dyadických interakcích tím, že při rozhovoru s mužským partnerem mluví méně, pokud se jim dostává komentářů o jejich fyzickém vzhledu. Bylo také zjištěno, že objektifikace vyvolává u ženských obětí pocity provinění a větší vnímání sebe jako  „špinavé“ (Baldissarri et. al., 2019).

9.4.2.2. Sexualizace v reklamě, televizi, médiích a videohrách

Sexuální a emocionální vývoj dětí a dospívajících může být ovlivněn vystavením reklamě a marketingu, které jsou přesyceny sexualizovanými obrazy. Online média mají ve srovnání s televizí větší vliv na sebeobjektifikaci, což pravděpodobně souvisí s vysoce interaktivními, interpersonálními a vizuálními charakteristikami sociálních médií (Karsay et al. 2018). Populární média a videohry mezi dospívajícími jsou plné objektifikujících obrazů, především žen, ale stále častěji se objevují i sexualizující mediální obrazy mužů a osob dalších genderových identit. Těla, která se na snímcích objevují, jsou často hodnocena jako objekty. Estetická hodnota je důležitější než jakýkoliv jiný aspekt (viz některé příklady na obrázku 145).

Obr. 15. Příklady sexualizace

Jedním ze způsobů sexualizace na sociálních sítích jsou sugestivní selfie, která se vyznačují sexy pohledem, sexy nebo polonahým oblečením, sexy postojem a sexy vzhledem. Dospívající dívky, které prostřednictvím Instagramu vystavují svůj obraz, společensky odměňovaný  „lajky“, se mohou stát emancipovanými. Toto posílení je ale iluzí autonomie, protože posiluje sexistický sociální systém, v němž jsou ženy oceňovány pro svůj vzhled. Ve videohrách jsou postavy často zobrazovány se sexuálně odhalujícím oblečením nebo částečně nahé, často mají také nerealistické tělesné proporce. Toto se týká zejména ženských postav, které jsou sexualizovány více než jiní avataři.

Sexualizace může mít negativní dopad na vnímání vlastního těla (body image), čímž se u dospívajících zvyšuje starost o vlastní tělo. Trávení času na sexualizovaných sociálních sítích, jako je Instagram, souvisí s vyšším hodnocením vzhledu, kontrolou těla a sebeobjektifikací u žen (Cohen et al., 2017). Dochází k tomu proto, že používání Instagramu podporuje u žen internalizaci ideálu krásy a tendence ke srovnávání vzhledu.  Přibývá důkazů, že se to může týkat i mužů, i když ti mají tendenci k nižší míře sebeobjektifikace. Zdá se, že konzumace  „fitspiration“ obrázků (obsah s fitness inspirací) na Instagramu předpovídá nespokojenost s tělem prostřednictvím internalizace ideálu svalnaté postavy a srovnávání vzhledu u mladých mužů (Fatt et al. 2019).

Pokud jde o televizi, je zřejmé, že populární sitcomy se obecně řídí stereotypním heterosexuálním scénářem (Kim et al., 2007). Klíčovým aspektem tohoto scénáře je posedlost mužů ženskými těly a sexualizace žen.  Pozorování modelů podněcuje dospívající k přejímání praktik těchto modelů, čímž se řídí jejich vlastní postoje a chování. Pokud pozorují atraktivní vzory nebo vrstevníky (např. na Facebooku nebo ve filmech), kteří objektifikují ostatní, mohou si dospívající s větší pravděpodobností vytvořit objektivizační kognitivní skript. Ačkoliv příklady z médií, zejména televize, mají tendenci prezentovat objektifikaci v heterosexuálním kontextu, může se to zobecnit tak, že se dospívající naučí posuzovat své přátele stejného pohlaví na základě jejich fyzického vzhledu, takže se ponoří do cyklu mezi sebeobjektifikací a objektifikací přátel. Nesmíme zapomínat, že přijetí vrstevníky je pro dospívající primární motivací. Když se naučí více oceňovat fyzický vzhled svých přátel a méně životně důležitější atributy přátelství, jako je důvěra a intimita, může to vést k poškození kvality mezilidských vztahů (Vaes et al., 2011).

Lze shrnout, že v míře, v jaké se děti/dospívající zaměřují na sexualizaci sebe sama (a ostatních) namísto toho, aby se věnovaly jiným, věku přiměřenějším činnostem, mohou být ovlivněny všechny aspekty jejich vývoje.

9.4.2.3. Poruchy příjmu potravy

Triáda sexismus-objektifikace-nerealistické estetické normy (viz obrázek 15) vytváří živnou půdu pro rozvoj poruch příjmu potravy (PPP). Poruchy příjmu potravy představují skupinu duševních poruch charakterizovaných výskytem změněného chování při příjmu potravy, obvykle za účelem kontroly hmotnosti. To dále vede k fyzickým problémům a ke zhoršení psychosociálního fungování. Mezi PPP patří mimo jiné anorexie a bulimie. Žádná jiná klinická patologie nevykazuje tak konzistentní rozdíly v prevalenčních studiích mezi pohlavími jako PPP, takže je nepochybné, že sexismus s tím má mnoho společného. Poměr mužů a žen u PPP je přibližně 1:10 (Kerremans, Claes, & Bijttebier, 2010). Tyto rozdíly mezi gendery se vyskytují i u těch, kteří nesplňují diagnostická kritéria, což je mezi dospívajícími velmi časté.

Obr. 16. Facilitátoři poruch příjmu potravin

Některé studie poukazují na to, že PPP podmiňují rozdíly v mocenské dynamice mezi muži a ženami a potřebu podřídit se, zatímco jiné zdůrazňují sexistický vliv masmédií. Převládající standard krásy v naší společnosti jistě zprostředkovává vztah mezi sexismem a problémy souvisejícími s vlastní body image a stravováním. Dospívající s výrazným sklonem k benevolentnímu sexismu, kteří vykazují sexistické přemýšlení a chování, (jako je například intenzivní používání kosmetiky, oblečení a časné svůdné chování) se obviňují, když jejich obraz těla neodpovídá ideálnímu vzoru štíhlosti, a uchylují se k nezdravému chování charakteristickému pro PPP (Forbes et al., 2005). Tato data zdůrazňují význam snahy zavést v dětství kritické hodnocení sexistických estetických a tělesných vzorů, které jsou idealizovány v různých médiích.

– 9.4.3. DISKRIMINAČNÍ SITUACE K TÉMATU –

Někdy není vztah mezi objektifikací a diskriminací na první pohled tak snadno viditelný a je maskován principy osvobození a zplnomocnění. Jakákoliv situace objektifikace však staví objekt (v tomto případě ženy a jiné femininní osoby) do situace méněcennosti vůči ostatním v tom smyslu, že nejsou viděny jako komplexní osoby, a se všemi negativními důsledky, které to může přinést. Objektifikace přenáší deformovaný pohled na ženy a jejich roli ve společnosti. To mohou ilustrovat některé situace:

• Skupiny dívek, které zvyšují svůj status mezi vrstevnicemi a vrstevníky tím, že nahrávají tik-toky, na nichž mají odhalující oblečení.
• Dospívající femininní osoby, které zakládají své sebevědomí na tom, že jsou pro své vrstevnické okolí fyzicky atraktivní.
• Dívka, která dostává komentáře o svém fyzickém vzhledu od cizích lidí, když jde po ulici.
• Hypersexualizované kostýmy určené femininním osobám, například kostým zdravotní sestry, který se u chlapce skládá z kalhot a trička a u dívky z krátkých přiléhavých šatů s výstřihem.
• Dívka, kterou spolužáci vyberou jako třídní delegátku, protože je velmi hezká. Jiné schopnosti, které mohou být pro danou roli důležitější, nejsou brány v úvahu. Diskriminováni jsou i jiní méně atraktivní kandidáti a kandidátky, kteří by mohli být zcela kompetentní.

9.4.4. PŘÍKLADY DOBRÉ PRAXE

• Využijte audiovizuální materiály (reklamy, příspěvky na Instagramu, televizní seriály), které mohou být studujícím známé, abyste společně odhalovali a analyzovali sexistické, objektifikující a sexualizující prvky.
• Podporujte kritické myšlení.
• Vyhněte se komentářům a komplimentům zaměřeným na fyzický vzhled.

9.4.5. REFERENCE

Baldissarri, C., Andrighetto, L., Gabbiadini, A., Valtorta, R. R., Sacino, A., & Volpato, C. (2019). Do Self-Objectified Women Believe Themselves to Be Free? Sexual Objectification and Belief in Personal Free Will. Frontiers of Psychology, 10, 1867. doi: 10.3389/fpsyg.2019.01867

Calogero, R. M., Tantleff-Dunn, S. E., & Thompson, J. (2011). Self-objectification in women: causes, consequences, and counteractions. American Psychological Association.

Cohen, R., Newton-John, T., & Slater, A. (2017). The relationship between Facebook and Instagram appearance-focused activities and body image concerns in young women. Body Image, 23, 183–187. https://doi.org/10.1016/j.bodyim.2017.10.002

Davidson, M. M., & Gervais, S. J. (2015). Violence Against Women Through the Lens of Objectification Theory. Violence Against Women, 21 (3), 330-354.

Forbes, G. B., Adams-Curtis, L. E., Jobe, R. L., White, K. B., Revak, J., Zivcic-Becirevic, L., & Pokrajac-Bulian, A. (2005). Body dissatisfaction in college women and their mothers: Cohort effects, developmental effects, and the infl uences of body size, sexism, and the thin body idea. Sex Roles, 53, 281-296.

Fredrickson, B. L., & Roberts, T. A. (1997). Objectification theory: Toward understanding women’s lived experiences and mental health risks. Psychology of Women Quarterly, 21, 173–206. https://doi.org/10.1111/j.1471-6402.1997.tb00108.x

Heflick, N. A., Goldenberg, J. L., Cooper, D. P., & Puvia, E. (2011). From women to objects: Appearance focus, target gender, and perceptions of warmth, morality and competence. Journal of Experimental Social Psychology, 47, 572–581. https://doi.org/10.1016/j. jesp.2010.12.020

Kahalon, R., Shnabel, N., & Becker, J. C. (2018). Positive stereo-types, negative outcomes: Reminders of the positive compo-nents of complementary gender stereotypes impairperformance in counter-stereotypical tasks. British Journal of Social Psychology, 57, 482–502. https://doi.org/10.1111/ bjso.12240

Karsay, K., Knoll, J., & Matthes, J. (2017). Sexualizing media use and self-objectification: A meta-analysis. Psychology of Women Quarterly, advance online publication, 42, 9–28. https://doi.org/10. 1177/0361684317743019.

Kerremans, A, Claes, L., & Bijttebier, P. (2010). Disordered eating in adolescent males and females: Associations with temperament, emotional and behavioural problems, and perceived self-competence. Personality and Individual Differences, 49, 955-960.

Kim, J. L., Sorsoli, C. L., Collins, K., Zylbergold, B. A., Schooler, D., & Tolman, D. L. (2007). From sex to sexuality: Exposing the heterosexual script on primetime network television. Journal of Sex Research, 44, 145–157. https://doi.org/10.1080/00224490701263660

Nussbaum, M. (1995). Objectification. Philos. Public Aff. 24(4), 249–291. doi:10.1111/j.1088-4963.1995.tb00032.x

Peat, C. M., & Muehlenkamp, J. J. (2011). Self-objectification, disordered eating, and depression: A test of mediational pathways. Psychology of Women Quarterly, 35(3), 441–450. https://doi.org/10.1177/0361684311400389

Vandenbosch, L., & Eggermont, S. (2012). Understanding sexual objectification: A comprehensive approach toward media exposure and girls‘ internalization of beauty ideals, self‐objectification, and body surveillance. Journal of Communication, 62, 869-887. doi:10.1111/j.1460-2466.2012.01667.x