9. VLIVY PROSTŘEDÍ

9.1. ÚVOD

Lidé jednají na základě jejich vnímání reality. Toto vnímání se liší v závislosti na mnoha faktorech, a proto lidé mohou na stejnou situaci reagovat velmi odlišně. Na individuální úrovni existuje velké množství kognitivních zkreslení, která nás ovlivňují každý den. Mezi ty nejběžnější patří například následující tři: 

1. Potvrzující zkreslení: Označuje tendenci vyhledávat, upřednostňovat, interpretovat nebo připomínat si informace způsobem, který potvrdí něco, o čem jsme se již rozhodli, nebo který podpoří naše dlouhodobá přesvědčení a předpoklady.
2. Selektivní zkreslení pozorování: Dochází k němu, když svou pozornost zaměříme na něco na základě našich očekávání a zanedbáme tak ostatní informace.
3. Dostupnostní heuristika: Je tendence spoléhat se při vytváření úsudků na bezprostřední příklady, které nás napadnou.

Na skupinové úrovni jsou známy i další faktory, které významně ovlivňují naše vnímání reality a rozhodování, například působení konformity nebo sociálního nátlaku většiny na menšiny.

V tomto tématu příručky se zaměříme na tři klíčové pojmy, které nás také neustále ovlivňují ve vztahu ke vnímání našeho okolí a chování: stereotypy, předsudky a diskriminace. Nejprve se podíváme na to, jak nás ovlivňují na obecné rovině. Následně popíšeme, jak se uplatňují u konkrétních skupin lidí, což nám pomůže pochopit další pojmy, které jsou pro 9-15leté děti zásadní pro navazování zdravých mezilidských vztahů uvnitř jejich vrstevnických skupin.

9.2. ROZVOJ TÉMATU

9.2.1. Stereotypy

Z kognitivního hlediska se stereotypy skládají ze souboru sdílených přesvědčení o charakteristikách, osobních vlastnostech a chování, které mají členové skupiny (Hamilton & Sherman, 1994). Tato přesvědčení jsou proto vzájemně strukturovaná a propojená. Stereotypy se týkají jak osobnostních rysů, tak i chování, fyzických charakteristik, rolí, typů povolání apod. a jsou vnímány jako kategorie, které dodávají sociálnímu prostředí soudržnost (Tajfel, 1969). Stereotypní předsudky jsou považovány za důsledek omezenosti kognitivní kapacity pro zpracování informací.

Stereotypy nelze vytrhnout ze sociálního a kulturního kontextu, v němž existují. Jsou sdíleny velkým počtem lidí. Mimoto vycházejí ze vztahů mezi velkými sociálními skupinami nebo entitami a jsou jimi strukturovány. Navzdory individuálním odlišnostem jsou stereotypy v rámci kultury široce sdílené. Můžeme je proto chápat jako společensky sdílené kategorie, které přesahují rámec jednotlivců a které si osvojujeme především prostřednictvím socializace.

Stereotypy plní funkce na individuální i sociální úrovni. Individuální funkce (Tajfel, 1984) jsou následující:

1. Systematizují a zjednodušují jinak složité a rozmanité podněty, které přijímáme zvenčí (Huici, 1999; Morales & Moyá, 1996a). Proces kategorizace by vedl k tomu, že by lidé vnímali členy dalších skupin (outgroups) rozdílně než členy své vlastní skupiny (ingroup). To by vedlo k tomu, že členové vlastní skupiny by byli vnímáni jako sobě podobní, že mají řadu společných charakteristik, zatímco členové jiných skupin (outgroups) by byli vnímáni jako osoby, které mají značně odlišné charakteristiky od příslušníků vlastní skupiny. Fakt, že příslušníky vlastní skupinu vnímáme jako podobnější v porovnání s příslušníky outgroups, dává vzniknout tzv. ingroup favoritizmu, tj. tendenci upřednostňovat naši skupinu před lidmi z jiných skupin.
2. Chrání a brání lidský hodnotový systém. Skutečnost, že stereotypy jsou sdílené, znamená, že se snadno upevňují, a proto by bylo zapotřebí mnoha informací a důkazů k vyvrácení nebo dekonstrukci stereotypu, ale naopak málo informací k jejich potvrzení. Z toho vyplývá odpor ke změně stereotypů, zejména pokud se stereotyp vztahuje ke skupině nebo kategorii, které si jedinec vysoce cení (Campbell, 1967; Morales & Moyá, 1996b).

Jak je patrné z obrázku 11, sociální funkce stereotypů jsou následující (Tajfel, 1984):

obr 11. Sociální funkce stereotypů

1. Umožňují vysvětlovat sociální realitu a její kauzalitu, tj. slouží k vysvětlování a racionalizaci sociálních skutečností. Stereotypy jsou sociálně konstruovány za účelem připisování vlastností členům stejné skupiny na základě znaků, které jsou u nich alespoň povrchně obdobné.
2. Ospravedlňují způsob chování vůči příslušníkům jiných skupin. Pokud si myslíme, že určité sociální skupiny mají negativní vlastnosti (jsou negativně stereotypovány), začneme se k nim chovat podle tohoto stereotypu, a tedy ospravedlňovat své chování samotným stereotypem. Například pokud si myslíme, že dlouhodobý kontakt s homosexuální osobou může v jiné osobě vést k pocitu přitažlivosti k lidem stejného pohlaví, nebudeme s ní téměř komunikovat ani jí neposkytneme pomoc, pokud ji bude potřebovat, což ztíží její začlenění do společnosti. Toto chování spočívající v odmítnutí poskytnutí pomoci by bylo odůvodněno strachem z toho, že se z nás „stane“ homosexuál. Tímto způsobem bychom ospravedlňovali své postoje a chování vůči stereotypizované skupině homosexuálů.
3. Zachování pozitivní identity vlastní skupiny, zejména v situacích, kdy je ohrožen zavedený společenský řád, tj. status quo (Campbell, 1967). Dokonce i v situacích, ve kterých převládá rovnostářské smýšlení mezi skupinami, lze získat pozitivní sociální odlišnost mezi skupinami tím, že se upřednostňuje vlastní skupina (ingroup) v nejdůležitějších dimenzích a přiznává se pozitivita odlišných skupin (outgroups), ale v méně relevantních dimenzích, a to způsobem udržování nadřazenosti vlastní skupiny (ingroup).

Vnímání sociálních skupin na základě různých stereotypů lze vysvětlit pomocí tzv. modelu obsahu stereotypů. Podle tohoto modelu lidé hodnotí realitu na základě toho, co výzkum nazývá vřelostí a kompetencí. Vřelost nám umožňuje interpretovat záměry druhých lidí vůči nám a skládá se z vlastností, jako je důvěryhodnost, upřímnost, laskavost, náklonnost atd. Kompetence nám umožňuje kategorizovat ostatní z hlediska schopnosti dosáhnout jejich záměrů nebo cílů a skládá se z rysů, jako je efektivita, kompetence, sebedůvěra, inteligence atd. V závislosti na vnímané vřelosti a kompetentnosti členů skupiny budou lidé na tuto skupinu reagovat různě emocionálně. V části věnované předsudkům dále rozvádíme možné kombinace.

9.2.2. Předsudky

Předsudek je považován za postoj, který má především afektivní složku a vychází ze stereotypů o lidech. Většinou zahrnuje negativní hodnocení skupin, kterých se týká (Akrami, Ekehammar, & Araya, 2006; Allport, 1954; Devine, 1989), i když v některých případech může být takové hodnocení pozitivní, jako je tomu například u moderních (subtilních, skrytých) forem předsudků (Akrami, Ekehammar, & Araya, 2006; Allport, 1954; Devine, 1989), které vysvětlíme níže.

Novodobé hodnoty tolerance a nediskriminace prosazované demokratickým uspořádáním tedy způsobily, že dnes vedle klasických předsudků, které se vyznačují nepřátelským a zjevným chováním, existují i další, méně zjevné projevy. V souladu s tím Pettigrew a Meertens (1995) rozlišují pojmy subtilní a zjevné předsudky.

1. Zjevné předsudky: Všechny formy přímých a nepřátelských projevů negativních postojů vůči příslušníkům menšinových skupin, které se projevují například pocitem ohrožení a odmítání nebo odporem k navazování osobních kontaktů s příslušníky menšinových skupin. 
2. Subtilní předsudky: Projevují se nepřímými, distancovanými a sociálně přizpůsobivějšími formami předsudečnosti, které se odvozují z obhajoby tradičních hodnot určité skupiny a zároveň z představy, že by je určité skupiny nerespektovaly. Zveličování kulturních rozdílů k ospravedlnění méněcenného postavení členů znevýhodněných sociálních skupin a odmítání pozitivních emocí vůči jejich členům jsou dalšími dvěma ústředními rysy tohoto typu předsudků. Někdy se subtilní předsudky projevují stereotypizací, která se na první pohled jeví jako pozitivní vůči lidem z jiné skupiny, nicméně je staví do menšinového nebo znehodnoceného postavení z pohledu společensky ceněných kvalit. Bylo prokázáno, že tatáž osoba může projevovat oba typy předsudků.

Vrátíme-li se k modelu obsahu stereotypů (Fiske et al., 2002), pak kombinace vnímané vřelosti a vnímané kompetence může vést ke čtyřem typickým emočním reakcím:

1. Lítost (vysoká vřelost a nízká kompetence). Skupiny, které jsou vnímány jako skupiny s nízkým statusem, jsou považovány za nekompetentní, ale zároveň jsou vnímány jako skupiny s vysokou mírou vřelosti, což vyvolává paternalistický typ předsudků. Příkladem skupin, které vyvolávají tuto emocionální reakci, jsou starší lidé a zdravotně znevýhodnění. Tyto skupiny mají tendenci vyvolávat soucit a sympatie (Weiner, 1980).
2. Závist (nízká vřelost a vysoká kompetence). Sociální skupiny, které jsou vnímány jako kompetentní, ale zároveň jako chladné, často vzbuzují závist a žárlivost. Pozitivní stránkou závisti je, že tyto skupiny jsou vnímány jako značně kompetentní, a tudíž zodpovědné za svůj úspěch. Negativní stránkou však je, že jsou současně vnímány jako osoby, kterým chybí vřelost, empatie a/nebo úcta k druhým, a jejich záměry jsou tak považovány za nepřátelské (Parrott & Smith, 1993). Závistivé předsudky jsou jedním z možných důsledků, které se mohou objevit v důsledku sociálního porovnávání, a podporují odpor lidí, protože ti zažívají pocit, že jsou znevýhodněni vůči ostatním, kteří jsou hodnoceni jako výrazně kompetentnější (Smith, 2000).
3. Pohrdání (nízká vřelost a nízká kompetence). Třetí možnou kombinací je vnímání určitých skupin jako nekompetentních a chladných, čímž vznikají pohrdavé předsudky. Takové skupiny často vyvolávají antipatie, které vzbuzují hněv, pohrdání, odpor, nenávist a zášť. Tyto emoce se objevují z důvodu přičítání odpovědnosti těchto lidí za jejich negativní výsledky, jako by bylo namítáno, že oni mohou za to, jak se věci mají (Weiner, 1980). Kromě toho jsou tito lidé často vnímáni jako zátěž pro zbytek společnosti, a to jak ze sociálního, tak z ekonomického hlediska.
4. Obdiv (vysoká vřelost a vysoká kompetentnost). Určité sociální skupiny jsou vnímány jako skupiny s vysokým statusem, ale přesto nejsou ingroup skupinou vnímány jako konkurence, buď proto, že jsou vysoce dominantní, nebo proto, že jsou považovány za spojence či blízké referenční skupiny. Protože mají vysoký status, ale zároveň jsou ve společnosti považovány za referenční skupiny, vyvolávají obdiv a hrdost.

Souhrnně lze říci, že předsudky označují úsudky vycházející z negativních pocitů vůči jednotlivcům nebo skupinám, které mají jinou sociální příslušnost než naše vlastní, a obvykle způsobují jejich odmítání. Předsudek je postoj, který zahrnuje hodnotící rozměr vůči určité sociální skupině. Stereotypy slouží jako základ pro předsudky a ty mají tendenci být externalizovány v podobě negativního chování označovaného pojmem diskriminace.

9.2.3. Diskriminace

Diskriminace je behaviorální složkou předsudků, a tedy jejich vnějším projevem (Simpson & Yinger, 1965). Lze ji definovat jako nerovné a nepříznivé zacházení se subjektem nebo skupinou v důsledku předsudečnosti. Nejedná se pouze o odsudky nebo nepříznivé pocity, ale o projevy netolerance, které spočívají v odmítání a/nebo vylučování osob, vůči nimž má dotyčný předsudky.

Diskriminace obvykle pramení z předsudků, ale tento vztah není vždy automatický, tj. můžeme se setkat s osobami, které chovají silné předsudky vůči určité skupině, ale své chování v interakci s příslušníky této skupiny ovládají, a proto se u nich diskriminační chování neprojevuje. Stejně tak se můžeme setkat s lidmi, kteří nemají předsudky vůči určité sociální skupině, ale chovají se diskriminačně z jiných vnějších (zákony, normy atd.) nebo vnitřních důvodů.

Projevy diskriminace jsou ovlivňovány velkým množstvím proměnných, a proto se diskriminační chování projeví ve větší či menší míře v závislosti na těchto proměnných. V rámci proměnných, které mohou tento projev diskriminace usnadňovat, je třeba zdůraznit např. existenci konkurenčních a konfliktních situací, a to zejména těch, při nichž mají zúčastněné skupiny nerovné postavení. V této souvislosti se diskriminace jeví jako způsob řešení otázky moci. Existují však na druhou stranu i faktory, které naštěstí diskriminaci omezují, a to sociální tlak (Dovidio, & Gaertner, 1986) a vnitřní motivace (Dunton & Fazio, 1997; Plant & Devine, 1998).

Mezi následky diskriminace byly u diskriminovaných osob zjištěny negativní emoční stavy, jako je stres, agresivita, depresivní stavy. V širším měřítku však diskriminace představuje útok nebo urážku identity, sebeobrazu, a proto mají diskriminované osoby tendenci sebe samotné znehodnocovat.

Na sociální úrovni má diskriminace u diskriminovaných tendenci vyvolat smíření se svou situací do takové míry, že přijmou a zvnitřní znehodnocující předsudky, kterým jsou vystaveni (např. naučená beznaděj). Mohou si tedy myslet, že to, co se jim děje, je způsobeno jejich nedostatečnou inteligencí, nezkušeností nebo prostě jejich sociálním postavením. Jinými slovy, cítí se vinni za svou situaci, a tím legitimizují diskriminaci, které jsou vystaveni (nakolik znevýhodněná skupina akceptuje svůj osud, o to méně se dokáže bránit sociální nespravedlnosti).

V konkrétním případě homosexuálních lidí může toto vnímání vést k tomu, že odmítnou svou vlastní sexuální orientaci, genderovou identitu a/nebo jejich vyjadřování. Tento jev je znám jako internalizovaná transfobie/homofobie a odkazuje nejen na nepohodlí a zvnitřněný konflikt dané osoby v důsledku vlastních homosexuálních pocitů, ale může zahrnovat i chování, jako je odmítání nebo zavrhování jiných homosexuálně orientovaných osob za současného přijímání vlastních pocitů (Frost & Meyer, 2009). Různé studie ukázaly, že takový člověk může zažívat pocity studu, hněvu, vyloučení, beznaděje atd. a zvýšené riziko rozvoje duševních problémů a také zvýšené riziko sebevražedných myšlenek. Sociální vyloučení homosexuálních osob může ztěžovat zvládání takových emocí a zvyšovat riziko duševních problémů u těchto lidí (Lorenzi et al., 2015; Yalçınoğlu, 2014).

9.3. DISKRIMINAČNÍ SITUACE K TÉMATU

Představte si, že pracujete v církevní škole, kde se vyučují a předávají tradiční hodnoty a kde sexuální rozmanitost není tak viditelná. Studující navíc musejí nosit uniformy, takže chlapci chodí v oblecích a dívky v sukních, čímž se posiluje genderová binarita a heteronormativní vyjadřování genderu. Váš student David, který byl ještě před několika lety vynikajícím studentem, který vždy pomáhal a měl spoustu kamarádů, začíná měnit své chování. Pozorujete, že se jeho studijní výsledky zhoršují, je stále uzavřenější, a dokonce si ve třídě dobírá některé dívky. Nechce se účastnit žádných aktivit a vyrušuje i zbytek třídy.

Rozhodnete se proto situaci řešit a promluvit si s ním, abyste zjistili, co se děje. Zeptáte se ho, co se děje, jestli má doma nějaké problémy nebo jestli se mu něco stalo ve škole. David vše popírá, jen říká, že má všeho plné zuby, že nemá rád lidi, školu, že si připadá jako mimoň. Zeptáte se ho, proč se tak cítí. Po chvíli se svěří, že nerad chodí do školy v klučičím obleku a že celý den musí být s kluky, že by rád nosil sukni a kamarádil se s holkami, se kterými se poslední dobou hádá, ale že to prý nejde, že s ním něco není v pořádku a neví, jak to spravit.

Nejprve mu*jí vysvětlíte, že s ní*m není nic v nepořádku. Začněte s ní*m mluvit o sexuální a genderové rozmanitosti a o tom, že existuje mnohem více podob reality než ty, které může vidět ve škole nebo ve svém okolí. Pomůžete mu*jí tuto realitu ukázat (zde se můžete obrátit na filmy s LGBTQ+ tématikou, hledat známé osobnosti, s nimiž se může ztotožnit). Také mu*jí vysvětlete, že může objevovat svou identitu. Požádejte ho*jí, aby zjistil*a, jak by se cítil*a lépe: při jakém projevu se cítí lépe, dejte mu*jí najevo, že se může oblékat tak, jak chce, že na tom není nic špatného a že má naprostou svobodu a podporu.

Dále vyhledejte blízké osoby, které by mohly zastávat referenční roli, mohou také pomoci. Případně se pokuste realizovat konkrétní aktivity, které zviditelní genderovou rozmanitost v případech, jako je tento, při nichž může jejich nepřítomnost přispívat k tomu, že osoby z kolektivu mohou mít potíže s rozpoznáním sebe sama. Mohou si mytotiž slet, že to, co se jim děje, je jedinečné/vzácné, a to je vede k internalizaci stigmat, která nevědomě přenášejí.

Dalším dobrým způsobem, jak to udělat, by bylo zavést tuto problematiku průřezově do školních osnov (zviditelnit různé sexuální identity, gendery a orientace, poukázat na to, že v historii existovali LGBTQ+ lidé, a také na to, že v jiných kulturách existují i jiné genderové role, které jsou zcela odlišné od těch našich apod.). Stejně tak můžete rozvíjet konkrétní aktivity vždy v konkrétní dny (např. den proti homofobii, proti transfobii, pride eventy atd.).

9.4. PŘÍKLADY DOBRÉ PRAXE

• Podpora rozmanitějšího způsobu uvažování o příslušnících odlišných skupin může být užitečnou strategií v boji proti předsudkům a diskriminaci.
• Podpora společných a kontrolovaných zkušeností s lidmi z odlišných skupin s cílem pokusit se změnit stereotypy spojené s odlišnou skupinou, a vnímat tak méně odlišností od skupiny vlastní.

9.5. REFERENCE

Akrami, N., Ekehammar, B., & Araya, T. (2006). Category and stereotype activation revisited. Scandinavian journal of psychology, 47(6), 513-522. doi:10.1111/j.1467-9450.2006.00523.x.

Allport, G. (1954). The nature of prejudice. Reading, M.A.: Addition-Wesley.

Campbell, D. T. (1967). Stereotypes and perception of group differences. American Psychologist, 22, 817-829.

Devine, P. (1989). Stereotypes and prejudice: Their automatic and controlled components. Journal of Personality and Social Psychology, 56, 5-18. doi:10.1037/0022-3514.56.1.5

Dovidio, J. F., & Gaertner, S. L. (Eds.). (1986). Prejudice, discrimination, and racism. Academic Press.

Dunton, B. C., & Fazio, R. H. (1997). An Individual Difference Measure of Motivation to Control Prejudiced Reactions. Personality and Social Psychology Bulletin, 23(3), 316–326. https://doi.org/10.1177/0146167297233009

Fiske, S. T., Cuddy, A. J. C., Glick, P., & Xu, J. (2002). A model of (often mixed) stereotype content: Competence and warmth respectively follow from perceived status and competition. Journal of Personality and Social Psychology, 82(6), 878–902. https://doi.org/10.1037/0022-3514.82.6.878

Hamilton, D. L. & Sherman, J. W. (1994). «Stereotypes». In Wyer, R. S.; Shull, K., editors: Handbook of social cognition (pp. 1-68). Hillsdale, L. J.: Erlbaum.

Huici, C. (1999). Estereotipos. In J. E. Morales, coordinador: Psicología Social. Segunda edición (pp. 87-98). Madrid: McGraw-Hill.

Morales, J. E., & Moyá, M. C. (1996a). Estereotipos. In Peiro, J. M., Morales, J. F., Fernández-Dols, J. M. editors: Tratado de Psicología Social. Vol. I: Procesos básicos (pp. 163-187). Madrid: Síntesis Psicología.

Morales, J. E., & Moyá, M. C. (1996b). El prejuicio. In Peiro, J. M., Morales, J. F., Fernández-Dols, J. M. editors: Tratado de Psicología Social. Vol. I: Procesos básicos (pp. 189-213). Madrid: Síntesis Psicología.

Parrott, W. G., & Smith, R. H. (1993). Distinguishing the experiences of envy and jealousy. Journal of Personality and Social Psychology, 64(6), 906–920. https://doi.org/10.1037/0022-3514.64.6.906

Pettigrew, T. F., &Meertens, R. W. (1995). Subtle and blatant prejudice in Western Europe. European journal of social psychology, 25(1), 57-75. doi: 10.1002/ejsp.2420250106

Plant, E. A., & Devine, P. G. (1998). Internal and external motivation to respond without prejudice. Journal of Personality and Social Psychology, 75(3), 811–832. https://doi.org/10.1037/0022-3514.75.3.811

Puertas, S. (2003). Activación automática de los estereotipos asociados al poder y su medición implícita y explícita (tesis doctoral). Granada: Universidad de Granada.

Simpson,G.E.-Yinger,J.M.(1985): Racial and cultural minorities: An analysis of prejudice and discrimination (5ª ed.). New York: Plenum.

Smith, R. H. (2000). Assimilative and contrastive emotional reactions to upward and downward social comparisons. In J. Suls & L. Wheeler (Eds.), Handbook of social comparison: Theory and research (pp. 173–200). Kluwer Academic Publishers. https://doi.org/10.1007/978-1-4615-4237-7_10

Tajfel, H. (1984). The social dimension. Cambridge: Cambridge University Press.

Weiner, B. (1980). Human motivation. New York: Holt, Rinehart & Winston.